Rok 1943. Moravská vesnice žije za protektorátu na horké půdě strachu. Právě sem přichází kovář a evangelík Jura Baran. Věří, že zde nalezne bezpečný azyl. Důvěru domácích, převážně katolických starousedlíků, si však nezíská. Navíc statkáři v obci řeší naléhavý problém. Sekal, nemanželský syn z jednoho gruntu, člověk, kterého komunita kvůli jeho původu sama vyloučila, terorizuje celou obec, využívá divokou politickou situaci a udává gestapu ostatní statkáře, aby se snadno dostal k jejich majetku. Krutá protektorátní moc mu dává křídla a nikdo ze ctihodných a vážených mužů neví, kdo z nich bude dalším na řadě. Vesnická rada statkářů se rozhodne, že existuje jediné řešení: je třeba zabít Sekala! Dřív než on zabije ostatní. Ale kdo se této nevděčné a nebezpečné úlohy ujme?

Rok 1943. Dva tvrdí a drsní chlapi. Statečný cizinec a místní zloduch. Osudový a nevyhnutelný konflikt se blíží stejně neúprosně jako hodinová ručička k „pravému poledni“. Střetnutí kováře Barana a parchanta Sekala dospěje až k souboji na krev.

Poslední ze slavného trojlístku Čajkovského baletů Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice se po více než dvaceti letech dostal opět na náš repertoár. Na motivy známé pohádky o Šípkové Růžence Charlese Perraulta vytvořil Marius Petipa spolu s Petrem Iljičem Čajkovským nesmrtelné dílo, které mělo premiéru roku 1890 v carském Mariinském divadle v Petrohradě. Snad nejnáročnější balet po všech jeho stránkách – svou hudební i taneční obtížností klade ohromné nároky na interprety, bohatostí a pompézností scénické a kostýmní výpravy pak na divadelní rozpočet. Výsledek ale stojí vždy za to. Jen úzký okruh divadel a baletních souborů je schopen dostát uměleckým a provozním nárokům tohoto základního kamene klasického baletního repertoáru. Naše inscenace akcentuje petrohradskou baletní tradici, proto byl osloven ruský baletní mistr a choreograf Bachram Juldašev, který Spící krasavici s naším souborem nastudoval. Více než sto let chodí generace diváků obdivovat pohádkový příběh princezny Aurory a prince Désiré, kdy nad jejich osudy svádí boj síly dobra a zla, Šeříková víla a zlá Carabosse. Nádherná hudba Čajkovského, geniální choreografická kompozice Petipy spolu s pohádkovou výpravou a výkony našeho sboru a sólistů slibují nevšední a kouzelný divácký zážitek.

Poslední ze slavného trojlístku Čajkovského baletů Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice se po více než dvaceti letech dostal opět na náš repertoár. Na motivy známé pohádky o Šípkové Růžence Charlese Perraulta vytvořil Marius Petipa spolu s Petrem Iljičem Čajkovským nesmrtelné dílo, které mělo premiéru roku 1890 v carském Mariinském divadle v Petrohradě. Snad nejnáročnější balet po všech jeho stránkách – svou hudební i taneční obtížností klade ohromné nároky na interprety, bohatostí a pompézností scénické a kostýmní výpravy pak na divadelní rozpočet. Výsledek ale stojí vždy za to. Jen úzký okruh divadel a baletních souborů je schopen dostát uměleckým a provozním nárokům tohoto základního kamene klasického baletního repertoáru. Naše inscenace akcentuje petrohradskou baletní tradici, proto byl osloven ruský baletní mistr a choreograf Bachram Juldašev, který Spící krasavici s naším souborem nastudoval. Více než sto let chodí generace diváků obdivovat pohádkový příběh princezny Aurory a prince Désiré, kdy nad jejich osudy svádí boj síly dobra a zla, Šeříková víla a zlá Carabosse. Nádherná hudba Čajkovského, geniální choreografická kompozice Petipy spolu s pohádkovou výpravou a výkony našeho sboru a sólistů slibují nevšední a kouzelný divácký zážitek.

Příběh o tom, co se stane, když na sebe narazí mučivá touha a strach. Když si sestřenice vezme bratrance. Když stárnoucí dívka, o kterou nikdy muži moc nestáli, doufá, že najde lásku, rozkoš a mateřství v náručí obletovaného krasavce, který chce jenom v klidu přežít s jejími penězi a uchránit si své strašlivé tajemství. Příběh o tom, že největším lidským hrdinstvím je umět přijmout svůj osud.

Jenže odpověď na tuto otázku není vůbec jednoduchá! Pátrání po ní však zaručeně vzbudí salvy smíchu a nakonec snad i malé zamyšlení nad absurditou života. Stačí jedno zazvonění telefonu a život dosud spořádaného manželského páru Bérandových se obrátí vzhůru nohama. Zvlášť, když žádnou pevnou linku vlastně nemají a nejmenují se ani Schmittovi, jak se jim snaží namluvit hlas na druhé straně aparátu. A to je prosím jen začátek. Kolotoč ztřeštěných situací a neuvěřitelných záměn se roztáčí. Nic není na svém místě. Tam, kde visel portrét tchýně, je nyní obraz psa. Klíče od bytu nepasují do zámku a na obvyklém čísle policie se hlásí taxislužba. Co dělat? Všechny dosavadní jistoty jsou rázem zpochybněny, člověk neví, čí je.

Takže pokud jste zvědaví - Kdo je pan Schmitt? - přijďte do Mahenova divadla na stejnojmennou komedii v režii Jany Kališové. V rolích manželů Bérandových uvidíte Evu Novotnou a Dušana Hřebíčka. Schválně, jakou zde najdete odpověď?!

Poslední ze slavného trojlístku Čajkovského baletů Labutí jezero, Louskáček a Spící krasavice se po více než dvaceti letech dostal opět na náš repertoár. Na motivy známé pohádky o Šípkové Růžence Charlese Perraulta vytvořil Marius Petipa spolu s Petrem Iljičem Čajkovským nesmrtelné dílo, které mělo premiéru roku 1890 v carském Mariinském divadle v Petrohradě. Snad nejnáročnější balet po všech jeho stránkách – svou hudební i taneční obtížností klade ohromné nároky na interprety, bohatostí a pompézností scénické a kostýmní výpravy pak na divadelní rozpočet. Výsledek ale stojí vždy za to. Jen úzký okruh divadel a baletních souborů je schopen dostát uměleckým a provozním nárokům tohoto základního kamene klasického baletního repertoáru. Naše inscenace akcentuje petrohradskou baletní tradici, proto byl osloven ruský baletní mistr a choreograf Bachram Juldašev, který Spící krasavici s naším souborem nastudoval. Více než sto let chodí generace diváků obdivovat pohádkový příběh princezny Aurory a prince Désiré, kdy nad jejich osudy svádí boj síly dobra a zla, Šeříková víla a zlá Carabosse. Nádherná hudba Čajkovského, geniální choreografická kompozice Petipy spolu s pohádkovou výpravou a výkony našeho sboru a sólistů slibují nevšední a kouzelný divácký zážitek.

Želary. Zapadlá horská vesnice kdesi v Beskydech, kde se život řídí proměnami tvrdé i očistné přírody. Osudy jejích obyvatel na pozadí druhé světové války a německé okupace, kdy se nepoddajným a bohabojným lidem ztrácí pod nohama svoboda. Jinou příchuť tady má láska, jiná je lidská bolest, jiné ticho po salvě ze samopalu, jinak zní v lidské duši. Čím blíž mají tamní obyvatelé k Bohu, tím víc se obnažují temné stránky jejich povah. Želary nejsou rájem na zemi, ani světem romantických gest. Jsou svědky zemitých a znepokojujících příběhů, které se proplétají jak hadi na vyhřáté zemi. Příběhů ve svém přesahu krutě soudobých. Dramatizace Doda Gombára vychází z knihy povídek Želary a novely Jozova Hanule spisovatelky Květy Legátové, což je jeden z pseudonymů brněnské rodačky Věry Hofmanové, autorky řady rozhlasových her, několika pohádek a prozaických děl. Téměř všechny její prózy prý mají své reálné předobrazy v obyvatelích horských vesnic, kde autorka působila jako učitelka. Proslavil jí však až soubor povídek Želary, který vyšel v roce 2001, ač jej napsala už čtyřicet let předtím. V roce 2002 získala za toto dílo Státní cenu. Na základě jedné z povídek, Jozovy Hanule, natočil v roce 2003 Ondřej Trojan úspěšný film s Aňou Geislerovou v roli nedostudované lékařky, členky odboje, která je nucena skrýt se v horách, ve vesnici Želary, kde mezi ní a horalem Jozou vznikne zvláštní, silné milostné pouto. Aňa Geislerová získala za ztvárnění role Elišky Českého lva, fi lm byl mj. nominován na Oscara v sekci cizojazyčných filmů.

Představte si luxusní kavárnu za nedělního dopoledne. Venku je krásný den a hostů v kavárně je málo. Už jste se nasnídali, přečetli jste všechny noviny a teď jste se v pohodě opřeli v měkkém boxu a zamyšleně se díváte na mísu koblih...

Kdo by ho neznal? Vždyť Saturnin (1942) Zdeňka Jirotky patří k nejoblíbenějším českým humoristickým románům vůbec a byl dosud přeložen například do angličtiny, němčiny, španělštiny a lotyštiny.

Okouzlující příhody pána a jeho bezmála geniálního sluhy, situované do noblesní prvorepublikové atmosféry, na českých scénách zdomácněly už dávno. V Národním divadle Brno je uvidíte v úspěšné dramatizaci Martina Vačkáře a Ondřeje Havelky a v režii hravého slovenského režiséra Jakuba Nvoty.

Na jeviště Mahenova divadla tančí v rytmu swingu nejen Saturnin, ztvárněný nositelem Ceny Thalie za rok 2013 Martinem Siničákem, ale také teta Kateřina, Milouš, dědeček, slečna Terebová a ironický pozorovatel doktor Vlach. Pobaví přitom všechny generace.

Těšit se můžete na inteligentní humor i fantastickou odvahu vzít všednost útokem – třeba koblihami. Protože jak řekl Zdeněk Jirotka: Nejtrestuhodnější formou roztržitosti je, když se lidé zapomínají radovat ze života.

Vídeň. Kníže Vincentio odcestoval na diplomatickou misi. V době jeho nepřítomnosti jej zastupuje náměstek Angelo. Ten je znám jako bezúhonný muž a strážce dobrých mravů. Usiluje o pořádek ve městě. A to neúprosně. Rozhodl se skoncovat jednou provždy s chtíčem, vyčistit město od prostituce. Mladého Claudia hodlá pověsit za to, že přivedl do jiného stavu Julii, s níž však nebyl právoplatně sezdán. Amnestii, zdá se, neudělí ani na základě prosebných odvolání Claudiovy sestry Isabely. Ledaže... Výchozí divadelní situace, jak vystřižená ze současného tisku, má svá „ale“. Stejně jako podtext oněch dnešních zpráv. Z váženého občana a zapřisáhlého odpůrce smilstva se vyklube největší zhýralec, korupčník a chlípník. Z původně spořádaného města jeden velký (s prominutím) bordel. Za sex s Isabelou by Angelo možná přehodnotil svůj názor na popravu Claudia. Isabela však nehodlá na jeho podmínky přistoupit. Do hry vstoupí inkognito kníže Vincentio, jeho domnělý odjezd je pouze svérázným řešením mravní krize města, a nabídne Isabele možné řešení. Něco shnilého je nejen ve státě dánském. „Jediná naděje, kterou Shakespearova hořká komedie nabízí, spočívá v tom, že mobilizuje smysl pro spravedlnost.“, říká překladatel a shakespearolog Martin Hilský. Téma navýsost aktuální! Po téhle hře už Shakespeare žádnou komedii nenapsal.

Vídeň. Kníže Vincentio odcestoval na diplomatickou misi. V době jeho nepřítomnosti jej zastupuje náměstek Angelo. Ten je znám jako bezúhonný muž a strážce dobrých mravů. Usiluje o pořádek ve městě. A to neúprosně. Rozhodl se skoncovat jednou provždy s chtíčem, vyčistit město od prostituce. Mladého Claudia hodlá pověsit za to, že přivedl do jiného stavu Julii, s níž však nebyl právoplatně sezdán. Amnestii, zdá se, neudělí ani na základě prosebných odvolání Claudiovy sestry Isabely. Ledaže... Výchozí divadelní situace, jak vystřižená ze současného tisku, má svá „ale“. Stejně jako podtext oněch dnešních zpráv. Z váženého občana a zapřisáhlého odpůrce smilstva se vyklube největší zhýralec, korupčník a chlípník. Z původně spořádaného města jeden velký (s prominutím) bordel. Za sex s Isabelou by Angelo možná přehodnotil svůj názor na popravu Claudia. Isabela však nehodlá na jeho podmínky přistoupit. Do hry vstoupí inkognito kníže Vincentio, jeho domnělý odjezd je pouze svérázným řešením mravní krize města, a nabídne Isabele možné řešení. Něco shnilého je nejen ve státě dánském. „Jediná naděje, kterou Shakespearova hořká komedie nabízí, spočívá v tom, že mobilizuje smysl pro spravedlnost.“, říká překladatel a shakespearolog Martin Hilský. Téma navýsost aktuální! Po téhle hře už Shakespeare žádnou komedii nenapsal.

Hra, podle níž vznikl nejúspěšnější film roku 2010, ověnčený mnoha cenami včetně čtyř Oscarů, měla premiéru ve Velké Británii v únoru 2012. Příběh vychází ze skutečnosti: sleduje boj budoucího anglického krále Jiřího VI. (1895–1952) s handicapem, který by mohl ohrozit nejen jeho vlastní pozici, ale také celou společensko-politickou situaci v zemi, stojící na prahu druhé světové války. Vypjatá doba si žádá ve svém čele pevného muže, kterým jen stěží může být koktající král… Proto následník trůnu za podpory své ženy Alžběty (budoucí královny matky), Winstona Churchilla, své rodiny a vlády podstupuje svéráznou léčbu u australského odborníka jménem Lionel Logue, který však nebyl jen logopedem, ale také svérázným terapeutem. Logue s neomylnou intuicí otevírá bezpečný prostor, ve kterém může král čelit svým vnitřním zraněním, strachu a agresi, a zároveň navrací řeč do jejího přirozeného živlu. Mezi králem a jeho podivínským léčitelem se vytvoří zvláštní pouto. Seidler, který sám v dětství trpěl vadou řeči, nezískal za života královny matky souhlas k provedení hry. A teprve když v roce 2002 královna zemřela, pustil se znovu do práce.

Kdyby Přelet nad kukaččím hnízdem byl komedie, vypadala by asi takhle! Začínající režisér Lewis chystá svůj debut. Má nastudovat hru s herci psychiatrické léčebny v rámci jejich terapie. Jenže! Režijní ambice musí stranou ve chvíli, kdy jeden z pacientů prosadí, že budou hrát jedině Mozartovu operu Così fan tutte. A to nehledě na to, že nikdo z nich neumí zpívat, natož italsky. Pyroman, narkoman závislý na lithiu, který ke všemu nenávidí Mozarta, koktající právník, autistka… to je jen vzorek hereckého souboru, jenž začne do zkoušení projektovat své potřeby a představy a postupně vtahovat režiséra do jejich vlastní hry a životů. Nasnadě je tedy otázka: kdo je tady vlastně blázen?

Tuto elektrizující, částečně biografickou komedii ze zákulisí vzniku jedné divadelní inscenace ve specifickém prostředí blázince napsal jeden z nejslavnějších australských autorů Louis Nowra, který má na svém kontě kromě třiceti původních her a desítek scénářů rovněž čtyři operní libreta. Podle Noci bláznů byl natočen v roce 1996 také stejnojmenný film.

Rok 1943. Moravská vesnice žije za protektorátu na horké půdě strachu. Právě sem přichází kovář a evangelík Jura Baran. Věří, že zde nalezne bezpečný azyl. Důvěru domácích, převážně katolických starousedlíků, si však nezíská. Navíc statkáři v obci řeší naléhavý problém. Sekal, nemanželský syn z jednoho gruntu, člověk, kterého komunita kvůli jeho původu sama vyloučila, terorizuje celou obec, využívá divokou politickou situaci a udává gestapu ostatní statkáře, aby se snadno dostal k jejich majetku. Krutá protektorátní moc mu dává křídla a nikdo ze ctihodných a vážených mužů neví, kdo z nich bude dalším na řadě. Vesnická rada statkářů se rozhodne, že existuje jediné řešení: je třeba zabít Sekala! Dřív než on zabije ostatní. Ale kdo se této nevděčné a nebezpečné úlohy ujme?

Rok 1943. Dva tvrdí a drsní chlapi. Statečný cizinec a místní zloduch. Osudový a nevyhnutelný konflikt se blíží stejně neúprosně jako hodinová ručička k „pravému poledni“. Střetnutí kováře Barana a parchanta Sekala dospěje až k souboji na krev.

Světově proslulá komedie (premiéra 1968) neméně proslulého dramatika, „amerického Molièra“, který náleží mezi nejhranější a nejplodnější autory divadelní, filmové scény 20. století. Luxusní hotelový pokoj (původní název hry Plaza Suite se volně překládá do češtiny jako Apartmá hotelu Plaza nebo Apartmá 719) je svědkem tří nezávislých příběhů dvojic, které vtipně i nemilosrdně demaskují partnerské vztahy: v příběhu prvním si chce v pokoji starší manželský pár vzpomínat na líbánky, které v něm kdysi strávil, ve druhém se úspěšný hollywoodský producent pokouší svést svou někdejší kamarádku a spolužačku a ve třetím se rodiče pokouší přemluvit dceru, jež propadla panice a uzavřela se před svatbou do koupelny.

Kdyby Přelet nad kukaččím hnízdem byl komedie, vypadala by asi takhle! Začínající režisér Lewis chystá svůj debut. Má nastudovat hru s herci psychiatrické léčebny v rámci jejich terapie. Jenže! Režijní ambice musí stranou ve chvíli, kdy jeden z pacientů prosadí, že budou hrát jedině Mozartovu operu Così fan tutte. A to nehledě na to, že nikdo z nich neumí zpívat, natož italsky. Pyroman, narkoman závislý na lithiu, který ke všemu nenávidí Mozarta, koktající právník, autistka… to je jen vzorek hereckého souboru, jenž začne do zkoušení projektovat své potřeby a představy a postupně vtahovat režiséra do jejich vlastní hry a životů. Nasnadě je tedy otázka: kdo je tady vlastně blázen?

Tuto elektrizující, částečně biografickou komedii ze zákulisí vzniku jedné divadelní inscenace ve specifickém prostředí blázince napsal jeden z nejslavnějších australských autorů Louis Nowra, který má na svém kontě kromě třiceti původních her a desítek scénářů rovněž čtyři operní libreta. Podle Noci bláznů byl natočen v roce 1996 také stejnojmenný film.