Příroda kolem mne opsala kruh, který nemohu překročit, sedím v něm a učím se milovat život. 

Žádná opera není tak spojena s Brnem a jeho okolím jako Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, proto nová inscenace, která zahájí slavnostně 6. ročník festivalu, bude dílem souboru Janáčkovy opery NdB. Do světa Janáčkových oper s ní poprvé vstoupí jeden z nejlepších českých režisérů Jiří Heřman. Každá Janáčkova opera je originálem a nejinak tomu je v případě Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský s tím zvířecím. Je lyrická a melodická, jiskří humorem, laskavým a trošku janáčkovsky pichlavým zároveň a zaujme zemitostí a laskavou životní filozofií o věčném koloběhu života. Na počátku příběhu o mazané lišce, bylo rozhodnutí brněnské redakce Lidových novin přinášet svým čtenářům kreslené obrázky s vtipným textem. Domácnost u Janáčků patřila k pravidelným čtenářům Lidových novin a skladatele kreslené příběhy zaujaly, ale z původních kapitol seriálu jich vybral jen deset. Těsnohlídkovo vyprávění končí svatbou Bystroušky a Zlatohřbítka. Janáček se však oproti původní předloze odhodlal k závažné změně a nechal hlavní postavu zemřít, neboť jako pravý dramatik cítil potřebu katarze.

Obsah opery:

Je to pohádka či… opravdu jsme byli kdysi tak mladí? Třepetající křídla vážky za oknem připomínají neúprosný běh času a přece tu bude nová vážka, několik generací v jednom teplém létě. Rusovlasé děvčátko otvírá okno a vážka vletí dovnitř… jak by les vstoupil a s ním i vzpomínky Revírníka na jeho život.

Revírník usnul v lese. Jak pak by ne, vyhřátý mech láká k odpočinku a paní mámě se řekne, že číhali na poberty. Malá lištička se vydala zkoumat les, je tu tolik podivných věcí. Třeba zelený skokánek, který probudí spícího revírníka. Lištička zvědavě vykukuje, je snadné ji chytit. Pozdě volá mámu, revírník ji odnáší do myslivny pro radost dětem i sobě.

Z liščátka je liška Bystrouška. Žije na dvorku spolu se psem Lapákem, hejnem slepic a kohoutem. Je jaro a Lapák marně touží po lásce. Bystrouška taky nemá zkušenosti, ale ještě si pamatuje, co se dělo v hnízdě u špačků nad jejich doupětem. Revírníkovic Pepík se chlubí Frantíkovi s liškou, ale pošťuchování klacíky končí pořádným kousancem do lýtka. Liška přece není žádný pes. Revírníková ztropí scénu a liška se musí uvázat. Slepice se radují, honila je po dvoře a teď má smůlu. Liška marně pronáší revoluční řeč a vyzývá slepice, aby se zbavily nadvlády kohouta. Když to nezabere, předstírá, že je mrtvá. Kohout pošťuchovaný slepicemi jde zjistit, jestli je opravdu po ní. Jedno kousnutí a kohoutí hlava končí v liščí tlamě. A proč zůstat jen u kohouta, Bystrouška řádí mezi slepicemi a revírníková, kterou přivolal povyk na dvorku, má z toho málem smrt. "Staré, zastřel ju!" vykřikne, ale liška je rychlejší a už červená oháňka mizí v lese.

Mezi stromy čeká Bystroušku vytoužená svoboda, ale je potřeba také i někde bydlet. Bystrouška neváhá a vypudí z doupěte starého rozmrzelého jezevce k pobavení ostatní lesní zvěře.

V hospodě u Pásků je obvyklá sešlost – revírník, nabručený farář a rechtor vzdychající za svou tajnou láskou. Revírník si ho dobírá. Za posměšnou písničku o panně, které se rechtor bojí roky vyznat lásku, sklidí revírník kousavou otázku, jak se vyvedla ta liška, co si přinesl domů. "Utekla a já ji hledat nebudu," zabručí vztekle. Řádně nametený rechtor se zvedá k odchodu a farář ho následuje. Musí balit, protože odchází na jinou farnost a noví nájemníci už čekají. Revírník by ještě rád chvíli zůstal ve společnosti starých přátel, ale marně je přemlouvá. I on se tedy vydává přes les domů.

Opilý rechtor vrávorá po cestě domů a myslí na vytouženou Terynku. "Počkejte, miluji vás!" klopýtá za přeludem. Farář má taky pěkně upito a v mysli se mu vynořují křivdy staré lásky – byla krásná, oči jak studánka, ale o to horší byla její zrada. Oba usínají v tichu lesa.  I revírník se potácí lesem, a když zahlédne lišku, vystřelí. Jediné co však málem trefí je vyděšený rechtor, utíkajícího z dosahu jeho pušky.

Na mýtince, kam Bystrouška chodí na noční toulky, se objeví lišák Zlatohřbítek. Je to pohledný mládenec a Bystrouška na něm může oči nechat. Nesměle se seznamují a Bystrouška vypráví o svém dětství v myslivně. "Tu si nesmím nechat přebrat", je rozhodnut lišák. Zmizí, ale za chvíli se vrací s dárkem v podobě králíka. Bystrouška se z počátku ostýchá, ale Zlatohřbítkovo upřímné vyznání lásky ji přesvědčí.

Les má nový skandál! Bystrouška a Zlatohřbítek a jen tak bez řádné svatby! Sově málem vypadnou oči, když to všem povídá. Mezitím se Bystrouška svěřuje Zlatohřbítkovi, že jejich láska nezůstala bez následků. Tož co dělat jiného než jít rovnou k farářovi. Datel oddává Bystroušku a Zlatohřbítka a celý les slaví svatbu.

Léto zmizelo pod barvami podzimu a ty vystřídala sněhová peřina. Ale než se všichni nadáli, je tu další jaro, léto a znovu podzim. Revírník v lese potká Haraštu. Opravdu jde jen pro drůbež na trh nebo zase pytlačí? Harašta se dušuje, že ne, ale kdyby si toho pan revírník nevšiml, tak tam na mezi leží mrtvý zajíc. Revírník si vzpomene na Bystroušku a nalíčí past. Liščí rodinka se mezitím pěkně rozrostla a uhlídat zvědavou drobotinu je pro rodiče řádný úkol. Ani Bystroušce neujde mrtvý zajíc, ale dobře vidí nastražené železa. Harašta zahlédl liščí oháňku. Bude se ženit a takový štuc by byl pěkný dárek pro nastávající. Popadne klacek a vyrazí za liškou, ale lesní zvěř se mu zaplete pod nohy a Harašta skončí s natlučeným nosem. Bystrouška s liščaty mezitím rabují jeho batoh s drůbeží. Potlučený Harašta ji zastřelí.

V hospodě je neveselo, Pásek odjel do Brna a Pásková líčí, nemá času na hovory s hosty. Farář tu schází a rechtorovi není do řeči, jeho tajná láska se dnes vdává. Rozchází se brzy a revírník se vydává do lesa a domů. Všechno mu připomíná mládí a den jeho svatby. Jak je to dávno… malá liška, zvědavá, se k revírníkovi přitulí, je, jak by mámě z oka vypadla. Čas letí - "to nésu já, to byli dědoušek," ozve se skokánek. Život, jak by se na vteřinu zastavil, a vteřina byla celým životem. Kruh se uzavírá a přece pokračuje dál…

Příroda kolem mne opsala kruh, který nemohu překročit, sedím v něm a učím se milovat život. 

Žádná opera není tak spojena s Brnem a jeho okolím jako Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky, proto nová inscenace, která zahájí slavnostně 6. ročník festivalu, bude dílem souboru Janáčkovy opery NdB. Do světa Janáčkových oper s ní poprvé vstoupí jeden z nejlepších českých režisérů Jiří Heřman. Každá Janáčkova opera je originálem a nejinak tomu je v případě Bystroušky, kde se na jevišti prolíná svět lidský s tím zvířecím. Je lyrická a melodická, jiskří humorem, laskavým a trošku janáčkovsky pichlavým zároveň a zaujme zemitostí a laskavou životní filozofií o věčném koloběhu života. Na počátku příběhu o mazané lišce, bylo rozhodnutí brněnské redakce Lidových novin přinášet svým čtenářům kreslené obrázky s vtipným textem. Domácnost u Janáčků patřila k pravidelným čtenářům Lidových novin a skladatele kreslené příběhy zaujaly, ale z původních kapitol seriálu jich vybral jen deset. Těsnohlídkovo vyprávění končí svatbou Bystroušky a Zlatohřbítka. Janáček se však oproti původní předloze odhodlal k závažné změně a nechal hlavní postavu zemřít, neboť jako pravý dramatik cítil potřebu katarze.

Obsah opery:

Je to pohádka či… opravdu jsme byli kdysi tak mladí? Třepetající křídla vážky za oknem připomínají neúprosný běh času a přece tu bude nová vážka, několik generací v jednom teplém létě. Rusovlasé děvčátko otvírá okno a vážka vletí dovnitř… jak by les vstoupil a s ním i vzpomínky Revírníka na jeho život.

Revírník usnul v lese. Jak pak by ne, vyhřátý mech láká k odpočinku a paní mámě se řekne, že číhali na poberty. Malá lištička se vydala zkoumat les, je tu tolik podivných věcí. Třeba zelený skokánek, který probudí spícího revírníka. Lištička zvědavě vykukuje, je snadné ji chytit. Pozdě volá mámu, revírník ji odnáší do myslivny pro radost dětem i sobě.

Z liščátka je liška Bystrouška. Žije na dvorku spolu se psem Lapákem, hejnem slepic a kohoutem. Je jaro a Lapák marně touží po lásce. Bystrouška taky nemá zkušenosti, ale ještě si pamatuje, co se dělo v hnízdě u špačků nad jejich doupětem. Revírníkovic Pepík se chlubí Frantíkovi s liškou, ale pošťuchování klacíky končí pořádným kousancem do lýtka. Liška přece není žádný pes. Revírníková ztropí scénu a liška se musí uvázat. Slepice se radují, honila je po dvoře a teď má smůlu. Liška marně pronáší revoluční řeč a vyzývá slepice, aby se zbavily nadvlády kohouta. Když to nezabere, předstírá, že je mrtvá. Kohout pošťuchovaný slepicemi jde zjistit, jestli je opravdu po ní. Jedno kousnutí a kohoutí hlava končí v liščí tlamě. A proč zůstat jen u kohouta, Bystrouška řádí mezi slepicemi a revírníková, kterou přivolal povyk na dvorku, má z toho málem smrt. "Staré, zastřel ju!" vykřikne, ale liška je rychlejší a už červená oháňka mizí v lese.

Mezi stromy čeká Bystroušku vytoužená svoboda, ale je potřeba také i někde bydlet. Bystrouška neváhá a vypudí z doupěte starého rozmrzelého jezevce k pobavení ostatní lesní zvěře.

V hospodě u Pásků je obvyklá sešlost – revírník, nabručený farář a rechtor vzdychající za svou tajnou láskou. Revírník si ho dobírá. Za posměšnou písničku o panně, které se rechtor bojí roky vyznat lásku, sklidí revírník kousavou otázku, jak se vyvedla ta liška, co si přinesl domů. "Utekla a já ji hledat nebudu," zabručí vztekle. Řádně nametený rechtor se zvedá k odchodu a farář ho následuje. Musí balit, protože odchází na jinou farnost a noví nájemníci už čekají. Revírník by ještě rád chvíli zůstal ve společnosti starých přátel, ale marně je přemlouvá. I on se tedy vydává přes les domů.

Opilý rechtor vrávorá po cestě domů a myslí na vytouženou Terynku. "Počkejte, miluji vás!" klopýtá za přeludem. Farář má taky pěkně upito a v mysli se mu vynořují křivdy staré lásky – byla krásná, oči jak studánka, ale o to horší byla její zrada. Oba usínají v tichu lesa.  I revírník se potácí lesem, a když zahlédne lišku, vystřelí. Jediné co však málem trefí je vyděšený rechtor, utíkajícího z dosahu jeho pušky.

Na mýtince, kam Bystrouška chodí na noční toulky, se objeví lišák Zlatohřbítek. Je to pohledný mládenec a Bystrouška na něm může oči nechat. Nesměle se seznamují a Bystrouška vypráví o svém dětství v myslivně. "Tu si nesmím nechat přebrat", je rozhodnut lišák. Zmizí, ale za chvíli se vrací s dárkem v podobě králíka. Bystrouška se z počátku ostýchá, ale Zlatohřbítkovo upřímné vyznání lásky ji přesvědčí.

Les má nový skandál! Bystrouška a Zlatohřbítek a jen tak bez řádné svatby! Sově málem vypadnou oči, když to všem povídá. Mezitím se Bystrouška svěřuje Zlatohřbítkovi, že jejich láska nezůstala bez následků. Tož co dělat jiného než jít rovnou k farářovi. Datel oddává Bystroušku a Zlatohřbítka a celý les slaví svatbu.

Léto zmizelo pod barvami podzimu a ty vystřídala sněhová peřina. Ale než se všichni nadáli, je tu další jaro, léto a znovu podzim. Revírník v lese potká Haraštu. Opravdu jde jen pro drůbež na trh nebo zase pytlačí? Harašta se dušuje, že ne, ale kdyby si toho pan revírník nevšiml, tak tam na mezi leží mrtvý zajíc. Revírník si vzpomene na Bystroušku a nalíčí past. Liščí rodinka se mezitím pěkně rozrostla a uhlídat zvědavou drobotinu je pro rodiče řádný úkol. Ani Bystroušce neujde mrtvý zajíc, ale dobře vidí nastražené železa. Harašta zahlédl liščí oháňku. Bude se ženit a takový štuc by byl pěkný dárek pro nastávající. Popadne klacek a vyrazí za liškou, ale lesní zvěř se mu zaplete pod nohy a Harašta skončí s natlučeným nosem. Bystrouška s liščaty mezitím rabují jeho batoh s drůbeží. Potlučený Harašta ji zastřelí.

V hospodě je neveselo, Pásek odjel do Brna a Pásková líčí, nemá času na hovory s hosty. Farář tu schází a rechtorovi není do řeči, jeho tajná láska se dnes vdává. Rozchází se brzy a revírník se vydává do lesa a domů. Všechno mu připomíná mládí a den jeho svatby. Jak je to dávno… malá liška, zvědavá, se k revírníkovi přitulí, je, jak by mámě z oka vypadla. Čas letí - "to nésu já, to byli dědoušek," ozve se skokánek. Život, jak by se na vteřinu zastavil, a vteřina byla celým životem. Kruh se uzavírá a přece pokračuje dál…

K otevření Suezského kanálu si egyptský vicekrál Ismail Paša objednal operu u skladatele, jehož Rigoletto zahajoval roku 1869 otevření operního domu v Káhiře. Verdi (1813-1901) věnoval přípravě velkou péči. Vzdal se však pokusů o napodobení národního koloritu, jediným místem s „egyptsky přibarvenou“ hudbou je obřadní zpěv za scénou na počátku třetího dějství. Sice se zajímal o to, jak asi mohla staroegyptská hudba vypadat, ale bádání hudebních vědců nedůvěřoval: staroegyptsky tvarované trubky, tzv. aidovky, si nechal vyrobit podle vlastních údajů. Premiéra se uskutečnila na Štědrý den 1871 v Káhiře. V titulní roli vystoupila světoznámá sopranistka českého původu Tereza Stolzová. Podkladem k libretu se stala povídka francouzského egyptologa Antonia Marietta: dramatický příběh lásky etiopské princezny Aidy a egyptského vojevůdce Radama, jimž ve společném štěstí brání nepřátelství jejich národů. Operou, kterou Verdi složil během pouhých čtyř měsíců, završil tehdy již světoznámý skladatel hledání nového stylu. Aida patří ke stálicím ve všech významných operních domech. V Brně je na repertoáru nepřetržitě už přes deset let, ve výpravné inscenaci režiséra Václava Věžníka. 

Obsah opery

1. dějství

Na Egypt zaútočili Etiopané. V paláci faraónů v Memfidě se rozhoduje, kdo stane v čele egyptského vojska a povede jej do války proti Etiopii. Radames touží po jmenování vojevůdcem, neboť v případě vítězství by mohl dosáhnout svolení ke sňatku s otrokyní Aidou, kterou miluje, aniž tuší, že je to dcera etiopského krále. Jeho lásku k Aidě vytuší faraónova dcera Amneris, která Radama také miluje. Na radu bohů je Radames skutečně jmenován vojevůdcem. Aida je nešťastná, miluje toho, jenž povede vojsko proti její vlasti a zároveň by si přála vítězství svého lidu. V chrámu přijímá Radames požehnání bohů k nadcházející bitvě.

2. dějství

Amneris chce přinutit Aidu, aby se přiznala ke své lásce k Radamovi. Předstírá proto, že Radames v bitvě padl. Zoufalá Aida nevyzradí své tajemství, až když Amneris přizná, že lhala a Radames žije, prozradí se. Všechen egyptský lid vítá vítězného vojevůdce Radama. Mezi přiváděnými zajatci pozná Aida svého otce Amonasra. Radames prosí, aby zajatci byli propuštěni. Faraón svoluje, avšak jako záruku míru si chce ponechat Aidu a jejího otce, o kterém nikdo netuší, že je to etiopský král. Radamovi jako odměnu za vítězství nabízí ruku své dcery Amneris.

3. dějství

V Isidině chrámu se Amneris modlí za Radamovu lásku. Aida na břehu Nilu čeká na Radama. Přichází Amonasro a zapřísahá Aidu, aby od něj vyzvěděla, kudy potáhnou egyptské šiky. Aida bojuje mezi láskou k Radamovi a k otci a vlasti. Když jí Radames opět přesvědčuje o své lásce, prosí ho, aby s ní uprchnul do její země. Radames souhlasí a prozradí cestu, která nebude střežena egyptským vojskem. Z úkrytu vystoupí Amonasro a prohlašuje se etiopským králem. Radames pochopí, že nechtěně zradil. Amonasro mu nabízí, aby odešel s nimi. Jejich rozhovor vyslechne Amneris, která přivolá stráže. Radames umožní Aidě a Amonasrovi utéci a sám se vydává do rukou kněží a přiznává se ke zradě.

4. dějství

Radames má být souzen za svou zradu. Amneris mu nabízí záchranu za slib, že se vzdá Aidy. Radames odmítá život bez Aidy a je odsouzen k pohřbení za živa v hrobce chrámu. Hrobka je uzavřena a Radames čeká na smrt. Zjišťuje však, že není sám. Je tam i Aida, které se podařilo uprchnout a ukrýt se v hrobce, aby mohla zemřít spolu s Radamem.

Po úspěšné premiéře své operní prvotiny Braniboři v Čechách se Bedřich Smetana (1824-1884) rozhodl pro kompozici opery vpravdě národní. Spolu se spisovatelem Karlem Sabinou vybrali venkovský námět vycházející ze Sabinova humoristického románu Věčný ženich. Děj nás zavádí do české vesnice, kde žijí Jeník a Mařenka, dva mladí lidé, kteří se mají rádi. Mařenka se má však provdat za syna bohatého sedláka Míchy, u něhož se její otec zadlužil. Inscenace režiséra Ondřeje Havelky patří od své premiéry právem k divácky nejoblíbenějším titulům našeho repertoáru. Sám Havelka o ní říká: „Základní inscenační princip není nikterak extravagantní, neboť se přiznám, že nejsem zvláštním příznivcem násilných aktualizací a posunů klasických děl do současnosti. Rozhodně však nejde o obvyklé, říkejme mu ,holubičkové‘ klišé, ke kterému se často uchylují inscenátoři v obavě, aby neposkvrnili tradiční posvátnost nejdůležitější české národní opery. Mým záměrem je vytvořit představení, které bude živým, pestrým a hlavně zábavným hudebním divadlem, vždyť koneckonců jde o komickou operu.“

Obsah opery

1. dějství

Je masopust. Všichni slaví a veselí se, jen Mařenka nemá příliš důvodů k radosti. Rodiče ji nutí, aby se provdala za bohatého Vaška a nechala Jeníka, který je jen chudý chasník bez domova. Otec podlehl slovům dohazovače Kecala, vypočítávajícího Vaškovy přednosti. Ten je totiž jediným dědicem velkého Míchova statku, neboť jeho nevlastní bratr se ztratil kdesi ve světě. Mařenka však energicky Vaška odmítá. Kecal, nechtěje přijíti o dobrý obchod, rozhodne se vyhledat Jeníka...

2. dějství

Mezi veselící se chasu by rád pronikl i Vašek, leč marně. Mařenka si ho všimne a okamžitě kuje železo. Vašek ji nezná a toho Mařenka využije ke své intrice. Pomluví mu jeho předurčenou nevěstu a vykreslí ji v těch nejhorších barvách, takže se Vašek v hrůze zapřísahá, že si takové děvče nevezme. Kecal zatím nabídl Jeníkovi 300 zlatých, upustí-li od Mařenky. Jeník k velikému zděšení a nevoli svých kumpánů svolil, avšak pod podmínkou, že si Mařenka vezme Míchova syna. Kecal souhlasí a je podepsána smlouva. V sále propukne rozčílení a odpor k hochovi, který prodal své děvče.

3. dějství

Do vsi přišli komedianti a zvou vesničany na představení. Vašek, otáčející se zvědavě kolem nich, nespouští oči z Esmeraldy. A ta ihned využije situace. Potřebují medvěda a poněkud pomalý Vašek se dá snadno přemluvit k této úloze. Mařenka se zatím dozvěděla, že ji Jeník prodal, ale nemůže tomu věřit. Jeník by jí rád vše vysvětlil, ale Mařenka se zdráhá ho vyslechnouti, na truc si vezme Vaška. Tu Jeník vidí, že musí rychle jednati. Předstoupí před Míchovy, oznámí všem, že on je jejich ztracený syn Jan, a žádá splnění  Kecalem sepsané smlouvy. Mařenka se vrhá Jeníkovi do náruče a rodiče jim žehnají.

K otevření Suezského kanálu si egyptský vicekrál Ismail Paša objednal operu u skladatele, jehož Rigoletto zahajoval roku 1869 otevření operního domu v Káhiře. Verdi (1813-1901) věnoval přípravě velkou péči. Vzdal se však pokusů o napodobení národního koloritu, jediným místem s „egyptsky přibarvenou“ hudbou je obřadní zpěv za scénou na počátku třetího dějství. Sice se zajímal o to, jak asi mohla staroegyptská hudba vypadat, ale bádání hudebních vědců nedůvěřoval: staroegyptsky tvarované trubky, tzv. aidovky, si nechal vyrobit podle vlastních údajů. Premiéra se uskutečnila na Štědrý den 1871 v Káhiře. V titulní roli vystoupila světoznámá sopranistka českého původu Tereza Stolzová. Podkladem k libretu se stala povídka francouzského egyptologa Antonia Marietta: dramatický příběh lásky etiopské princezny Aidy a egyptského vojevůdce Radama, jimž ve společném štěstí brání nepřátelství jejich národů. Operou, kterou Verdi složil během pouhých čtyř měsíců, završil tehdy již světoznámý skladatel hledání nového stylu. Aida patří ke stálicím ve všech významných operních domech. V Brně je na repertoáru nepřetržitě už přes deset let, ve výpravné inscenaci režiséra Václava Věžníka. 

Obsah opery

1. dějství

Na Egypt zaútočili Etiopané. V paláci faraónů v Memfidě se rozhoduje, kdo stane v čele egyptského vojska a povede jej do války proti Etiopii. Radames touží po jmenování vojevůdcem, neboť v případě vítězství by mohl dosáhnout svolení ke sňatku s otrokyní Aidou, kterou miluje, aniž tuší, že je to dcera etiopského krále. Jeho lásku k Aidě vytuší faraónova dcera Amneris, která Radama také miluje. Na radu bohů je Radames skutečně jmenován vojevůdcem. Aida je nešťastná, miluje toho, jenž povede vojsko proti její vlasti a zároveň by si přála vítězství svého lidu. V chrámu přijímá Radames požehnání bohů k nadcházející bitvě.

2. dějství

Amneris chce přinutit Aidu, aby se přiznala ke své lásce k Radamovi. Předstírá proto, že Radames v bitvě padl. Zoufalá Aida nevyzradí své tajemství, až když Amneris přizná, že lhala a Radames žije, prozradí se. Všechen egyptský lid vítá vítězného vojevůdce Radama. Mezi přiváděnými zajatci pozná Aida svého otce Amonasra. Radames prosí, aby zajatci byli propuštěni. Faraón svoluje, avšak jako záruku míru si chce ponechat Aidu a jejího otce, o kterém nikdo netuší, že je to etiopský král. Radamovi jako odměnu za vítězství nabízí ruku své dcery Amneris.

3. dějství

V Isidině chrámu se Amneris modlí za Radamovu lásku. Aida na břehu Nilu čeká na Radama. Přichází Amonasro a zapřísahá Aidu, aby od něj vyzvěděla, kudy potáhnou egyptské šiky. Aida bojuje mezi láskou k Radamovi a k otci a vlasti. Když jí Radames opět přesvědčuje o své lásce, prosí ho, aby s ní uprchnul do její země. Radames souhlasí a prozradí cestu, která nebude střežena egyptským vojskem. Z úkrytu vystoupí Amonasro a prohlašuje se etiopským králem. Radames pochopí, že nechtěně zradil. Amonasro mu nabízí, aby odešel s nimi. Jejich rozhovor vyslechne Amneris, která přivolá stráže. Radames umožní Aidě a Amonasrovi utéci a sám se vydává do rukou kněží a přiznává se ke zradě.

4. dějství

Radames má být souzen za svou zradu. Amneris mu nabízí záchranu za slib, že se vzdá Aidy. Radames odmítá život bez Aidy a je odsouzen k pohřbení za živa v hrobce chrámu. Hrobka je uzavřena a Radames čeká na smrt. Zjišťuje však, že není sám. Je tam i Aida, které se podařilo uprchnout a ukrýt se v hrobce, aby mohla zemřít spolu s Radamem.

Tento titul je věnován choreografům žijícím a tvořícím ve Spojených státech amerických. Dramaturgie večera je velmi pestrá a slibuje skvělou podívanou s mimořádnou choreografickou kvalitou. Dílo George Balanchina (1904–1983) mělo zásadní vliv na vývoj baletního umění v Americe 20. století a tato světově významná osobnost je tedy právem označována za otce baletní neoklasiky. V našem divadle jsme uvedli jeho dílo historicky poprvé. Olivier Wevers je naopak soudobý tvůrce, bývalý první sólista významných severoamerických baletních souborů (Pacific Northwest Ballet a Royal Winnipeg Ballet), který je v současnosti uměleckým ředitelem vlastního souboru Whim W‘Him – platformy soustředěné na tanec, choreografii a výkonné umělce zabývající se inovacemi a vzájemnou spoluprací. Poslední choreografie večera je dílem světoznámého souboru Momix, tanečně pohybových iluzionistů pod uměleckým vedením Mosese Pendletona. Slibujeme večer plný kontrastů, od krystalické baletní neoklasiky, po strhující vizuální a pohybové divadlo.

Tento titul je věnován choreografům žijícím a tvořícím ve Spojených státech amerických. Dramaturgie večera je velmi pestrá a slibuje skvělou podívanou s mimořádnou choreografickou kvalitou. Dílo George Balanchina (1904–1983) mělo zásadní vliv na vývoj baletního umění v Americe 20. století a tato světově významná osobnost je tedy právem označována za otce baletní neoklasiky. V našem divadle jsme uvedli jeho dílo historicky poprvé. Olivier Wevers je naopak soudobý tvůrce, bývalý první sólista významných severoamerických baletních souborů (Pacific Northwest Ballet a Royal Winnipeg Ballet), který je v současnosti uměleckým ředitelem vlastního souboru Whim W‘Him – platformy soustředěné na tanec, choreografii a výkonné umělce zabývající se inovacemi a vzájemnou spoluprací. Poslední choreografie večera je dílem světoznámého souboru Momix, tanečně pohybových iluzionistů pod uměleckým vedením Mosese Pendletona. Slibujeme večer plný kontrastů, od krystalické baletní neoklasiky, po strhující vizuální a pohybové divadlo.

Maďarský národní balet Budapešť

Velmi významnou událostí bude pro Balet NdB obnovená premiéra Čajkovského nesmrtelného titulu a zřejmě i nejslavnějšího baletu vůbec, Labutího jezera. A to na den přesně, kdy bylo Labutí jezero v Brně před sto lety uvedeno poprvé. Naše skvělá inscenace, jejímž autorem je choreograf Robert Strajner, se totiž po dvaceti letech na repertoáru dočká zcela nového výtvarného pojetí. Mimořádná finanční podpora na obnovu inscenací od našeho zřizovatele nám umožnila oslovit renomované výtvarníky a s jejich přispěním vám umocnit vaše zážitky z legendárního představení. Autorem kostýmů bude Roman Šolc, který s naším souborem spolupracuje již dvacet let a je jedním z nejvyhledávanějších návrhářů v českém tanečním světě. Scénu vytvoří vynikající anglický výtvarník Peter Horne, který se již v Brně uvedl nádhernou scénickou výpravou k baletu Louskáček.

   

Jedno z nejhranějších novoromantických děl. Čajkovskij se inspiroval motivy původní skandinávské legendy o dívce proměněné v labuť k napsání lyrické a melodické hudby, která se stala mistrovským příkladem romantické baletní partitury. Princezna Odetta je zakleta knížetem Rotbartem v labuť a zachránit ji může pouze čistá láska. Princ Siegfried, který jí přísahá věrnost, ji však zradí. Kletba tak zůstává nezlomena, i když Odetta nakonec nešťastnému Siegfriedovi odpouští. Labutí jezero je obdivováno jak generacemi diváků, tak i interpretů, kteří se snaží ctižádostivě vyrovnat s obtížným úkolem náročné baletní techniky. Tento titul, který uvádíme v tradiční choreografi cké koncepci Mariuse Petipy a Lva Ivanova, nastudoval s brněnským baletem významný dlouholetý baletní mistr milánské La Scaly, Robert Strajner. Zvýraznil dějovou linii příběhu a dal dílu režijní logiku. Svým akcentováním čistoty formy a stylu pak brněnská inscenace navazuje na odkaz Petipy a Ivanova a osobou choreografa je obohacena i o západoevropskou tradici. 

Velmi významnou událostí bude pro Balet NdB obnovená premiéra Čajkovského nesmrtelného titulu a zřejmě i nejslavnějšího baletu vůbec, Labutího jezera. A to na den přesně, kdy bylo Labutí jezero v Brně před sto lety uvedeno poprvé. Naše skvělá inscenace, jejímž autorem je choreograf Robert Strajner, se totiž po dvaceti letech na repertoáru dočká zcela nového výtvarného pojetí. Mimořádná finanční podpora na obnovu inscenací od našeho zřizovatele nám umožnila oslovit renomované výtvarníky a s jejich přispěním vám umocnit vaše zážitky z legendárního představení. Autorem kostýmů bude Roman Šolc, který s naším souborem spolupracuje již dvacet let a je jedním z nejvyhledávanějších návrhářů v českém tanečním světě. Scénu vytvoří vynikající anglický výtvarník Peter Horne, který se již v Brně uvedl nádhernou scénickou výpravou k baletu Louskáček.

   

Jedno z nejhranějších novoromantických děl. Čajkovskij se inspiroval motivy původní skandinávské legendy o dívce proměněné v labuť k napsání lyrické a melodické hudby, která se stala mistrovským příkladem romantické baletní partitury. Princezna Odetta je zakleta knížetem Rotbartem v labuť a zachránit ji může pouze čistá láska. Princ Siegfried, který jí přísahá věrnost, ji však zradí. Kletba tak zůstává nezlomena, i když Odetta nakonec nešťastnému Siegfriedovi odpouští. Labutí jezero je obdivováno jak generacemi diváků, tak i interpretů, kteří se snaží ctižádostivě vyrovnat s obtížným úkolem náročné baletní techniky. Tento titul, který uvádíme v tradiční choreografi cké koncepci Mariuse Petipy a Lva Ivanova, nastudoval s brněnským baletem významný dlouholetý baletní mistr milánské La Scaly, Robert Strajner. Zvýraznil dějovou linii příběhu a dal dílu režijní logiku. Svým akcentováním čistoty formy a stylu pak brněnská inscenace navazuje na odkaz Petipy a Ivanova a osobou choreografa je obohacena i o západoevropskou tradici. 

Velmi významnou událostí bude pro Balet NdB obnovená premiéra Čajkovského nesmrtelného titulu a zřejmě i nejslavnějšího baletu vůbec, Labutího jezera. A to na den přesně, kdy bylo Labutí jezero v Brně před sto lety uvedeno poprvé. Naše skvělá inscenace, jejímž autorem je choreograf Robert Strajner, se totiž po dvaceti letech na repertoáru dočká zcela nového výtvarného pojetí. Mimořádná finanční podpora na obnovu inscenací od našeho zřizovatele nám umožnila oslovit renomované výtvarníky a s jejich přispěním vám umocnit vaše zážitky z legendárního představení. Autorem kostýmů bude Roman Šolc, který s naším souborem spolupracuje již dvacet let a je jedním z nejvyhledávanějších návrhářů v českém tanečním světě. Scénu vytvoří vynikající anglický výtvarník Peter Horne, který se již v Brně uvedl nádhernou scénickou výpravou k baletu Louskáček.

   

Jedno z nejhranějších novoromantických děl. Čajkovskij se inspiroval motivy původní skandinávské legendy o dívce proměněné v labuť k napsání lyrické a melodické hudby, která se stala mistrovským příkladem romantické baletní partitury. Princezna Odetta je zakleta knížetem Rotbartem v labuť a zachránit ji může pouze čistá láska. Princ Siegfried, který jí přísahá věrnost, ji však zradí. Kletba tak zůstává nezlomena, i když Odetta nakonec nešťastnému Siegfriedovi odpouští. Labutí jezero je obdivováno jak generacemi diváků, tak i interpretů, kteří se snaží ctižádostivě vyrovnat s obtížným úkolem náročné baletní techniky. Tento titul, který uvádíme v tradiční choreografi cké koncepci Mariuse Petipy a Lva Ivanova, nastudoval s brněnským baletem významný dlouholetý baletní mistr milánské La Scaly, Robert Strajner. Zvýraznil dějovou linii příběhu a dal dílu režijní logiku. Svým akcentováním čistoty formy a stylu pak brněnská inscenace navazuje na odkaz Petipy a Ivanova a osobou choreografa je obohacena i o západoevropskou tradici. 

Želary. Zapadlá horská vesnice kdesi v Beskydech, kde se život řídí proměnami tvrdé i očistné přírody. Osudy jejích obyvatel na pozadí druhé světové války a německé okupace, kdy se nepoddajným a bohabojným lidem ztrácí pod nohama svoboda. Jinou příchuť tady má láska, jiná je lidská bolest, jiné ticho po salvě ze samopalu, jinak zní v lidské duši. Čím blíž mají tamní obyvatelé k Bohu, tím víc se obnažují temné stránky jejich povah. Želary nejsou rájem na zemi, ani světem romantických gest. Jsou svědky zemitých a znepokojujících příběhů, které se proplétají jak hadi na vyhřáté zemi. Příběhů ve svém přesahu krutě soudobých. Dramatizace Doda Gombára vychází z knihy povídek Želary a novely Jozova Hanule spisovatelky Květy Legátové, což je jeden z pseudonymů brněnské rodačky Věry Hofmanové, autorky řady rozhlasových her, několika pohádek a prozaických děl. Téměř všechny její prózy prý mají své reálné předobrazy v obyvatelích horských vesnic, kde autorka působila jako učitelka. Proslavil jí však až soubor povídek Želary, který vyšel v roce 2001, ač jej napsala už čtyřicet let předtím. V roce 2002 získala za toto dílo Státní cenu. Na základě jedné z povídek, Jozovy Hanule, natočil v roce 2003 Ondřej Trojan úspěšný film s Aňou Geislerovou v roli nedostudované lékařky, členky odboje, která je nucena skrýt se v horách, ve vesnici Želary, kde mezi ní a horalem Jozou vznikne zvláštní, silné milostné pouto. Aňa Geislerová získala za ztvárnění role Elišky Českého lva, fi lm byl mj. nominován na Oscara v sekci cizojazyčných filmů.

Rok 1943. Moravská vesnice žije za protektorátu na horké půdě strachu. Právě sem přichází kovář a evangelík Jura Baran. Věří, že zde nalezne bezpečný azyl. Důvěru domácích, převážně katolických starousedlíků, si však nezíská. Navíc statkáři v obci řeší naléhavý problém. Sekal, nemanželský syn z jednoho gruntu, člověk, kterého komunita kvůli jeho původu sama vyloučila, terorizuje celou obec, využívá divokou politickou situaci a udává gestapu ostatní statkáře, aby se snadno dostal k jejich majetku. Krutá protektorátní moc mu dává křídla a nikdo ze ctihodných a vážených mužů neví, kdo z nich bude dalším na řadě. Vesnická rada statkářů se rozhodne, že existuje jediné řešení: je třeba zabít Sekala! Dřív než on zabije ostatní. Ale kdo se této nevděčné a nebezpečné úlohy ujme?

Rok 1943. Dva tvrdí a drsní chlapi. Statečný cizinec a místní zloduch. Osudový a nevyhnutelný konflikt se blíží stejně neúprosně jako hodinová ručička k „pravému poledni“. Střetnutí kováře Barana a parchanta Sekala dospěje až k souboji na krev.