Špilberk

Špilberk

Historie této dominanty města je temnější, než proslulé kasematy, v jejichž zdech pobývali jak těžcí zločinci, političtí vězni, vojáci nebo odpůrci nacizmu, tak vězni urozeného původu, kteří se znelíbili mocným své doby. Možná proto, že se v jeho zdech tolik trpělo, vznikl kdysi návrh na jeho likvidaci, jako ohromného zářiče negativní energie nad Brnem. Naštěstí se tento návrh příliš neujal, a tak dnes hrad Špilberk stojí na stejnojmenném kopci již bezmála 8.století.

Sídelní hrad

Špilberk - vstupní brána

Jméno Špilberk se poprvé objevuje v listině z roku 1279, kde se vyskytuje pojmenování kopce „pod horou Špilberk“. Špilberk byl od prvopočátku budován pro obranné účely. Původně byl hrad obýván pánem málo. Panovník obvykle požíval pohostinnosti jednoho bohatého měšťanského domu a hrad navštěvoval velmi sporadicky. O tom svědčí i mizivé procento listin a dokumentů, které byly na hradě vydány. Většina z nich totiž vznikla v Brně samotném. Rezidencí markrabat se Špilberk stal až za vlády Lucemburků. Král Jan ale, zřejmě pro neutěšený stav hradu, pobýval raději ve městě a jeho zájem směřoval ke korunním statkům, které ke Špilberku náležely a které postupně zastavoval.

Naopak pozitivní vztah k brněnskému hradu a jeho panství měl markrabě Karel. Ten se zde zdržoval letech 1334 - 1349. Když se stal králem římským a českým, dal roku 1349 Moravu lénem svému bratru Janu Jindřichovi a Špilberk byl opět sídlem ústřední zeměpanské správy. Po jeho smrti se stal markrabětem jeho syn Jošt, který žil, stejně jako jeho otec, rovněž na Špilberku.

Handlování s pevností

V roce 1468 se více než 9 měsíců pokoušelo hrad dobýt uherské vojsko. O dobytí hradu však nerozhodly zbraně, ale vyhladovění obránců. Pak byl hrad obsazen uherskou posádkou až do smrti uherského krále v roce 1490.
Po té byl předán králi Vladislavovi II. a ten se stavům, kteří hrad vyplatily ze zástavy v roce 1491, zavázal, že jej nikdy nezastaví. Jenomže sliby jsou chyby jak se dnes říká a nebylo tomu tak ani tehdy! O sedm let později král hrad postupuje Janu Meziříčskému z Lomnice. Lomničtí opatřili Špilberk větším opevněním a pravděpodobně zdůraznili bezpečnostní charakter hradu. Přesto v roce 1543 zjistil zemský sněm špatný stav zdiva. Jen vinné sklepy byly v pořádku.

Po té začal král Ferdinand spekulovat se slibem krále Vladislava II., že hrad nikdy nezastaví a tak se ukázalo, že Lomničtí vynaložili špatnou investici, protože je král žaloval pro neoprávněné držení a Špilberk jim byl bez náhrady odňat. Tím ovšem kolotoč neskončil. Vtip byl v tom, že v roce 1560 žádá stejný Ferdinand I., který se dovolával nezcizitelnosti Špilberku, moravské stavy o svolení prodeje hradu, aby si mohl koupit jiné statky. A protože se o koupi hlásil uherský rytíř, stavové moravští se rozhodli z obavy před cizincem zakoupit hrad sami za 35 000 kop grošů. Jakmile byla ale správa hradu svěřena brněnským konšelům, přestal být sídlem zeměpanské správy. V roce 1578 hrad vyhořel a teprve strach před Turky přiměl městskou radu v roce 1593 k větší péči. Po bitvě na Bílé hoře roku 1621 císařský komisař a kardinál Dietrichštejn zabavil Špilberk pro Ferdinanda II.. Tehdy také poprvé posloužil hrad jako místo pro „násilné držení nepoctivých dlužníků a byl dán podnět k tomu, aby bylo hradu použito k zastrašování těch, kteří měli jiné názory na uspořádání politické, náboženské a národnostní než vládnoucí Habsburkové“. Tak se stal Špilberk vězením i pro mnoho šlechticů.

30tiletá válka

Louis Raduit de Souches

Pak přišel rok 1645 a s ním k brněnským hradbám dorazili Švédové, kterým Brno stálo v cestě z vítězného tažení od Jankova, kde švédové rozdrtili rakouskou armádu. Velitelem Brna byl toho roku jmenován švédský plukovník Louis Raduit de Souches, který ze švédské armády pro neshody s nadřízenými odešel a přijal nabídku císařských vojsk Ferdinanda III. Jaká to šťastná chvíle pro Brno a noční můra pro velitele švédských vojsk! Špilberské pevnosti tehdy velel jednoruký skot Ogilvy. Společně s de Souchesem a páterem Martinem Středou, který do duší obránců vléval naději a odhodlání zvítězit, odolali mnohonásobné švédské přesile a uhájili Brno před švédskými vojsky. Jen pro představu: švédské obléhání trvalo bezmála 4 měsíce od 3.května do 23. srpna. Hradní posádka v počtu 400 mužů a městská posádka čítající 1500 mužů odolala švédské přesile čítající téměř 28 000 vojáků, vedených pěti generály. Brno nedobyli a 8 000 mužů padlo. Generál Torstenson, velitel švédského vojska, musel mít pěnu u úst a vzteky si rvát vlasy, když se dozvěděl, že mu odolala taková hrstka mužů v čele s bývalým švédským důstojníkem. Ostatně sám před samotným počátkem obléhání prohlásil, že Brno dobude do sedmi dnů. Dnes máme na Špilberku restauraci Ogilvy a bustu de Souchese, kterak hledí hrdě na město, vyrvané ze spárů svého předchozího zaměstnavatele. Tehdy zřejmě švédští generálové tloukli hlavou o zem, protože není pochyb o tom, že by svůj boj zřejmě vyhráli, nebýt tohoto výborného znalce švédské taktiky. Člověka, který se nerozpakoval mimo jiné, odstranit všechny budovy na šest set kroků od hradeb. Vynikající de Souchesův tah taky bylo, zbudovat krytou cestu z města na hrad tzv. Stradu coopertu. S její pomocí bylo možné bezpečně zásobovat Špilberk potravinami a municí.

Díky spolupráci města se Špilberkem, vynikajícímu velení velitele města a odhodlání Brňanů zvítězit, podporované páterem Martinem Středou se stalo, že zatímco byla hlavní švédská vojenská síla soustředěná k Brnu, císař Ferdinand III zformovat znovu armádu, rozdrcenou u Jankova a zvrátit tak průběh 30leté války.

Kasematy

památník italských karbonářů na Špilberku

Původ jména kasematy je nejspíš odvozen ze slov casa - z některého románského jazyka jako - dům, a potom matta - v lombardském a sienském dialektu jako - temný.

Dlouhé sklepní chodby měly původně do roku 1742 zcela jiné využití, než jako vězení. Jejich více než sto metrů dvoupatrových chodeb, vestavěných do hradebních příkopů, obýval dlouhá léta vojenský materiál. Byly určeny také k ubytování zesílené hradní posádky pevnosti v případě jejího napadení. Byly proto opatřeny nejen světlíky, ale dokonce chlebovými pecemi, kuchyňkami a kachlovými kamny. Prostě luxus. Tedy alespoň v porovnání s tím, co čekalo příští nucené „návštěvníky“ kasemat při jejich pobytu.

Pravda, již tehdy existovalo na Špilberku pevnostní vězení. Ale to spočívalo ve zděné budově přistavěné k hradnímu příkopu, v jejíž celách bylo místo jak pro obyčejné trestance v přízemí, až postupně k nejvyšším patrům, kde si svůj trest odpykávali důstojníci a příslušníci vyšších stavů. V roce 1783 se na Špilberku nacházelo takhle ubytováno 43 vězňů. To už se ale začalo smrákat na časy a vězení spadající pod vojenskou správu se „přes noc“ stalo státní věznicí. Stalo se tak v souvislosti s reformami císaře Josefa II. Do této chvíle sloužily kasematy „jen“ jako vojenská věznice.

Od roku 1783 sloužily pro vězně „všeho druhu“ a prosluly jako nejtěžší žalář rakouské monarchie. V jejich zdech pobývali jak uherští jakobíni, italští karbonáři, polští revolucionáři nebo rakouští utopičtí socialisté. Tito všichni mají na Špilberku buď pamětní desku, nebo i pomník.

O jejich utrpení si můžeme udělat obrázek. Pouta jim nebyla snímána ani v noci, obývali chladné a vlhké(jak jinak v podzemí) kobky. Pouta se jim zařezávala do holých nohou. Příděly jídla byly více než chudé. Například se po celé týdny střídaly dva druhy polévek:bramborová bez brambor a kroupová s pěti kroupami. Po té následovaly tři kousky masa velikosti hrachu s bramborovým příkrmem a večer obvykle vařená bílá řepa.

Ani po první světové válce si Špilberk neodpočinul a v jeho zdech opět skončily stovky politických vězňů. Důvod byl prozaický - věznice na Cejlu byla přeplněna.

V roce 1921 opouští vězni špilberské žaláře, aby je vyměnili za Bory u Plzně. Někteří se na Špilberk v roce 1940 vrátili znovu a na svůj pobyt v roce 1920 budou se slzou v oku vzpomínat, v jakém že to byli luxusu.

Vstup do kasemat.

-Radí se tomu, kdo je nespokojen se svým životem, aby si prohlédl špilberské kasematy. Rád se pak vrátí na denní světlo a do života, když zhlédl málo z vystavených mučících nástrojů. Pak opustí tato místa, vyléčen ze své nespokojenosti.- Takto vypadalo výhružné sdělení Čechům v roce 1939, protože Špilberk se od 15. března t.r. stal opět místem hrůzy a utrpení. Tehdy ve Špilberských zdech žili při svém nuceném pobytu vedle sebe příslušníci komunistického a nekomunistického odboje, šiřitelé protinacistických letáků nebo členové vojenské Obrany národa. Najednou se vedle sebe ocitli na Špilberku lidé na svobodě reprezentující krajní pravici, střed i levici, nebo lidé bez politického vyhranění, kteří se sem dostali jen za poslech rádia, nebo za šíření šeptandy. V celách pak probíhaly rozepře o charakteru první republiky i jiných věcech, ale všechny spojovalo jediné-společný nepřítel.

Vězeňská strava byla daleko horší než v 19. století. Čaj byl jak špinavá voda, vlažná polévka, 3 krajíčky chleba denně, 50 g sýra nebo salámu a to se na všechny mnohdy nedostalo.

V samotné hradní kapli bylo zavřeno až 150 lidí a v noci gestapáci hráli na varhany, aby vězni nemohli spát, a k tomu zima na kamenné podlaze.

Stávalo se také, že dozorci vyhnali vězně na chodbu a řvali:„K zemi! Vztyk!“ tak dlouho dokud na zemi neležely stovky vězňů, kterých bylo v celách kolem sedmi set.

Dnes na Špilberku sídlí Muzeum města Brna a celý hrad se již několik let rekonstruuje. Na jeho historii upozorňují stálé expozice, umístěné v jeho zdech. Např.: Kasematy, Špilberk - žalář národů, nebo různé příležitostné výstavy. Špilberk si užil své a dnes je kulturním centrem, které slouží lidem už jen pro poučení, nebo k pěkné procházce.

Hradní studna

Studna na Špliberku a zvonkohra, vpravo barokní cisterna na dešťovou vodu.

Hradní studna se se svou hloubkou necelých 112 metrů řadí mezi nejhlubší studny v Evropě. V letech 1714-1717 došlo z důvodu nedostatku vody v pevnosti k jejímu prohloubení z původních 39 m na 112. To znamená, že její dno sahá až pod úroveň Svratky na Starém Brně. Horní část studny je vyzděna hrubými kameny a omítkou, hlubší stěny tvoří již čistá skála. Průměrná šířka studny je 3,5m. V jejím nejužším místě byly naměřeny 2m. Sloupec vody ve studni je vysoký 90 cm, což znamená, že vodní sloupec dosahuje mocnosti 1000 m3 vody. Původně bylo nad studnou dřevěné kolo, které umožňovalo transport vody. Studna se přestala používat v letech 1939-41. V roce 1991 proběhl rozsáhlý průzkum studny. Byla při něm nalezena řada zajímavých nálezů. Mezi nimi největší pozornost vzbudila kostra vojáka z 19.stol., jejíž původ není dodnes vysvětlen. Vedle studny se nachází i barokní cisterna, do níž byla sváděna dešťová voda.

Zvonkohra

Na velkém nádvoří se dnes nachází hradní zvonkohra, vyrobená roku 1990 ve zvonařské dílně Laetitie Dytrychové v Brodku u Přerova. Zvonkohru tvoří 15 různých zvonů, z nichž nejmenší váží 15 kg a největší 220 kg. Autorem figurální grafiky největšího zvonu i alegorického ztvárnění brněnských erbů na menších zvonech je Otmar Oliva. Původně byla zvonkohra určena pro průčelí domu na Novobranské ulici, vedle Měnínské brány. Zvony jsou uchyceny pevně a hýbou se jen srdce. Zvonkohru je možné poslechnout si každý den v každou celou hodinu od 9 - 18 hodin. V počítači, který zvonkohru řídí, je naprogramováno 32 melodií.

zpracoval Robert Žďárský

---

Zdroje:

• Toman Oldřich, Špilberk, Brno 1968
• Hanák Václav, Výzkum hradní studny na Špilberku, Forum Brunense 1995/96, Brno
• Vaněk Jiří, Špilberské kasematy a jejich přeměna na vězení v roce 1784, Forum Brunense 1994, Brno
• Jiří Čejka, Dana Olivová, Sedmkrát o Brně, Brno 1999