Velmi významnou událostí byla pro Balet NdB obnovená premiéra Čajkovského nesmrtelného titulu a zřejmě i nejslavnějšího baletu vůbec, Labutího jezera. A to na den přesně, kdy bylo Labutí jezero v Brně před sto lety uvedeno poprvé. Naše skvělá inscenace, jejímž autorem je choreograf Robert Strajner, se totiž po dvaceti letech na repertoáru dočkala zcela nového výtvarného pojetí. Mimořádná finanční podpora na obnovu inscenací od našeho zřizovatele nám umožnila oslovit renomované výtvarníky a s jejich přispěním vám umocnit vaše zážitky z legendárního představení. Autorem kostýmů je Roman Šolc, který s naším souborem spolupracuje již dvacet let a je jedním z nejvyhledávanějších návrhářů v českém tanečním světě. Scénu vytvořil vynikající anglický výtvarník Peter Horne, který se již v Brně uvedl nádhernou scénickou výpravou k baletu Louskáček.

   

Jedno z nejhranějších novoromantických děl. Čajkovskij se inspiroval motivy původní skandinávské legendy o dívce proměněné v labuť k napsání lyrické a melodické hudby, která se stala mistrovským příkladem romantické baletní partitury. Princezna Odetta je zakleta knížetem Rotbartem v labuť a zachránit ji může pouze čistá láska. Princ Siegfried, který jí přísahá věrnost, ji však zradí. Kletba tak zůstává nezlomena, i když Odetta nakonec nešťastnému Siegfriedovi odpouští. Labutí jezero je obdivováno jak generacemi diváků, tak i interpretů, kteří se snaží ctižádostivě vyrovnat s obtížným úkolem náročné baletní techniky. Tento titul, který uvádíme v tradiční choreografické koncepci Mariuse Petipy a Lva Ivanova, nastudoval s brněnským baletem významný dlouholetý baletní mistr milánské La Scaly, Robert Strajner. Zvýraznil dějovou linii příběhu a dal dílu režijní logiku. Svým akcentováním čistoty formy a stylu pak brněnská inscenace navazuje na odkaz Petipy a Ivanova a osobou choreografa je obohacena i o západoevropskou tradici. 

Smrt v Benátkách

Temné uličky zimních Benátek na počátku 17. století se všudypřítomnými špehy inkvizice se stanou pozadím pro první operní premiéru roku 2017 a její tragický příběh vášnivé a nenaplněné lásky, nenávisti, zrady a pomsty. Když se nevyslyšená touha po někom změní v posedlost s fatálními následky, ocitneme se pravděpodobně ve velké italské opeře 19. století. Jméno Amilcare Ponchielli (1834-1886) není v Čechách sice příliš známé, ale ve své době oslavovaný skladatel, současník Verdiho a učitel Pucciniho, by určitě neměl upadnout v zapomnění. A. Ponchielli je autorem 10 oper, z nichž právě La Gioconda je dodnes uváděna.

Ponchiellimu osud předurčil nelehkou pozici skladatele zajatého mezi generací Verdiho a Pucciniho. Všechno začalo dobře – Ponchielli, který se narodil v malé vesničce nedaleko Cremony, už v devíti letech dostal díky mimořádnému talentu stipendium na milánskou konzervatoř. Netrvalo dlouho a napsal první symfonii a ještě během studií se vrhnul i do světa opery. Jeho první opera I promessi sposi měla premiéru v Cremoně roku 1856. Ale velká kariéra mimo talentu potřebuje na počátku i onu příslovečnou kapku štěstí a neprůbojnému a roztržitému Ponchiellimu se ho dostalo až téměř ve čtyřiceti letech. Navzdory slibnému začátku strávil řadu let jako učitel a varhaník v menších městech. Vše se obrátilo k lepšímu až roku 1872. Tehdy byla v Miláně uvedena jeho dvacet let stará opera I promessi sposi a úspěch představení přilákal pozornost nakladatele Giulia Ricordiho. Ponchielliho chvíle slávy konečně nastala. Otevřely se mu dveře milánské La Scaly a Ricordi si u něj objednal novou operu I Lituani – Litevci, která slavila obrovský úspěch. Verdi se po premiéře Aidy roku 1871 skoro na šestnáct let odmlčel a Ponchielli se rázem stal vůdčí skladatelskou osobností Itálie.

Vše se obrátilo k dobrému – v dalších letech Ponchielli získal místo na milánské konzervatoři, oženil se s půvabnou zpěvačkou Terezou Brambillou a napsal dílo, které mu zajistilo místo na operních jevištích navždy – operu La Gioconda. Ricordi si po Litevcích objednal další operu a jako libretista nebyl Ponchiellimu přidělen nikdo menší než Arrigo Boito. Jako námět byla navrhnuta hra Victora Huga Angelo, tyran z Padovy – příběh velkých emocí o nevyslyšené lásce zpěvačky a manželské žárlivosti okořeněný politickými intrikami se pro operu přímo nabízel. Boito děj přemístil z Padovy do atraktivnějších Benátek v době, kdy sláva republiky upadala a za pozlátkem karnevalů a gondol se skrývala síť inkvizičních udavačů a nemilosrdná vláda Rady deseti. Ponchielli dílo pojal ve stylu francouzské grand opèra včetně monumentálních sborů a velkého baletního čísla, dnes světoznámého Tance hodin. Premiéra, která se konala 8. dubna 1876 v milánské La Scala, byla skutečným triumfem a La Gioconda je od té doby pravidelně uváděna především na italských jevištích.

La Gioconda může svádět k dojmu, že jde především o velká hudební čísla, ale drama rozehrané mezi hlavními postavami je mnohovrstevnatým příběhem s překvapivou psychologií postav – záleží jen na úhlu pohledu. Protože kdo je vlastně hlavní postava našeho příběhu? Nešťastně provdaná Laura, která láskou k vyhnanci Enzovi spustí vlnu tragických událostí, zpěvačka Gioconda hluboce milující Enza nebo inkviziční špeh Barnaba stravovaný živočišnou vášní ke Giocondě? Ponchielli napsal pro postavy své opery skutečné hity, ať je to Enzova árie Cielo e mar, modlitba Laury či árie Giocondy Suicidio, to všechno jsou hudební momenty prezentující to nejlepší z tradice italské opery.